SMS soutěže o ceny
Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Egypt je z turistického hlediska zemí nepřeberných možností. Písčité pláže, jež omývá Rudé a Středozemní moře, pyramidy, mumie, Sfinga, řeka Nil, Údolí králů, Káhira – to vše je Egypt. Stačí, když se rozhodnete, zda vás více láká kultura a poznání či relaxace u moře. Můžete samozřejmě také zvolit kombinaci obojího a poznat Egypt v celé jeho kráse. Návštěvy Egypta určitě nebudete litovat. Podnebí Egypta se mění od severu k jihu. Sever je chladnější, na jihu jsou větší výkyvy teplot. Egypt je jednou z nejteplejších a nejsušších zemí světa, na některých místech neprší několik let. Tato země má přes 300 dní slunečního svitu, zimy jsou mírné, léta velmi horká, v poušti se za extrémních podmínek teploty pohybují ve stínu kolem 50 °C, slunce je vražedné. V letoviscích je lépe díky větru a moři. Rozhodně se nedoporučuje podnikat výlety ať už do trochu mírnějšího klima Káhiry, či vražedného v Asuánu. Asuán leží přímo na obratníku raka, kde je v létě nejtepleji a slunce kolmo. Na letišti otevřenému větru naměříme kolem 45 °C, v rozžhavených ulicích je ale takové vedro, že se to absolutně nedoporučuje. Vlhkost je zde jen kolem 10%, když se uváží, že v České republice je vlhkost 30-40%, zdá se nám, že je sucho a stačí, aby bylo 28 ve stínu a už kolabujeme. Asuánu se vyrovná už jen pár destinací (Dubaj, kde je naopak druhý extrém, až 80-90% vlhkost, Baghdád, Kuwait). Podnebí Egypta je jednoduše extrémní, na což Evropané nejsou absolutně zvyklí.
Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954). Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Egypt je arabská republika v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii), ležící na Nilu. Na západě hraničí s Libyí, na jihu se Súdánem, na severovýchodě s Izraelem. Ze severu ho omývají vody Středozemního moře, z východu pak Rudé moře.
Kromě již zmíněného legendárního města Kartága a plážových rezortů se v Tunisku můžete vydat prozkoumat řadu dalších zajímavých lokací. Drobnou nevýhodou ale bude, že jsou od sebe poměrně hodně vzdálené. Můžete navštívit starobylá města Monastir, Souse, Port El Kantaoui nebo Hammamet, která patří vedle hlavního města Tunis k těm největším a nejvýznamnějším městům Tuniska.
Mluvená "tuniština" je jakýmsi typickým středomořským jazykem (jako je např. maltština) a je složena ze slov, pocházejících z více jazyků, které se po staletích vyskytovaly v Tunisku: arabština, francouzština, španělština, hebrejština, italština, berberština, maltština aj. Prý vzhledem ke své složitosti se mluvená "tuniština" nepíše a nepoužívá ve školství.
Oficiálním jazyk Tuniska je arabština a francouzština. Oba jazyky jsou oficiální jazyky školství v Tunisku. Každý žák se začíná učit od 1. třídy arabsky a francouzsky. Angličtinu se Tunisané učí až od střední školy. Francouzština se používá převážně v obchodním a hospodářském styku. Arabština se většinou používá ve věcech duchovních a kulturních. Zajímavostí je, a málokdo o této skutečnosti něco napsal nebo zveřejnil, že Tunisané v běžném styku mezi sebou mluví "tunisky" a nikoliv jak se všude laicky píše, že mluví arabsky či francouzsky. Oficiálním jazyk Tuniska je arabština a francouzština. Oba jazyky jsou oficiální jazyky školství v Tunisku. Každý žák se začíná učit od 1. třídy arabsky a francouzsky. Angličtinu se Tunisané učí až od střední školy. Francouzština se používá převážně v obchodním a hospodářském styku. Arabština se většinou používá ve věcech duchovních a kulturních. Zajímavostí je, a málokdo o této skutečnosti něco napsal nebo zveřejnil, že Tunisané v běžném styku mezi sebou mluví "tunisky" a nikoliv jak se všude laicky píše, že mluví arabsky či francouzsky. V lesích severní části Tuniského Atlasu roste dub korkový, eukalypt, ze kterých se vyrábí korek a eukalyptový olej na vývoz. Většina divokého povrchu Tuniska porůstá na severu suchá makchie (křoví), uprostřed suché travnaté stepi, solná jezera a na jihu pouště.
Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je hlavní část legislativy. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.
Kromě hlavního města Paříže (v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí) jsou největšími městy Marseille, Lyon, Lille, Toulouse, Nice a Nantes.
V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti, čímž byly tyto plány výrazně zbrzděny.
Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy: 1. Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), 2. Římanů a 3. Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“, byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.
Itálie je turisty nejnavštěvovanější stát světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. Turismus zde přitom tvoří asi 12% HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční památky (Řím (Roma), Florencie (Firenze), Benátky (Venezia), Pisa), pláže (prakticky celé pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero), hory (Alpy, Cortina d’Ampezzo) i venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, San Remo). V Itálii se nachází nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO (43). Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. pak se konsolidovalo z několika osad nové město, Řím, které neustálým růstem určovalo dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadla a definitivně zanikla roku 476 n. l. Sám Řím zůstal centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy byl Apeninský poloostrov ovládnut barbary.
Itálie je turisty nejnavštěvovanější stát světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. Turismus zde přitom tvoří asi 12% HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční památky (Řím (Roma), Florencie (Firenze), Benátky (Venezia), Pisa), pláže (prakticky celé pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero), hory (Alpy, Cortina d’Ampezzo) i venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, San Remo). V Itálii se nachází nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO (43). Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n.m. včetně nejvyšší hory Monte Bianco (Mont Blanc). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n.m.
Spojené království je členem skupiny G8 a patří k nejrozvinutějším zemím světa. Hrubý domácí produkt na obyvatele dosahuje okolo 37 400 USD (2008). V Londýně je nejvyšší životní úroveň, přibližně 335 % průměru EU. Ačkoliv jsou Britové členy této organizace, stále si ponechávají britskou libru jako svojí měnu, k EU se staví většina obyvatelstva velice skepticky. Anglie je pojmenována podle Anglů ("Angle-Land")[1], jednoho z řady germánských kmenů, původem pravděpodobně ze severního Německa, kteří se v Anglii usadili v 5. a 6. století. Původně rozdělená Anglie se v 10. století sjednotila jako Anglické království, k němuž byl později připojen i sousední Wales, přičemž Anglie zůstávala nadále jádrem a mocenským centrem tohoto státu.
Po roce 1945 vzniká ve Velké Británii jeden z prvních komplexních sociálních a zdravotních systémů světa, zároveň do země v souvislosti s obnovou ekonomiky přicházejí lidé z celého Commonwealthu. Ačkoliv se hranice britského poválečného politického vlivu ukázaly v průběhu Suezské krize v roce 1956, díky výrazně rostoucímu vlivu angličtiny dál ovlivňuje světovou literaturu a kulturu. Po období stagnace a po ekonomickém propadu sedmdesátých let nastoupila do premiérského křesla Margaret Thatcherová, jejíž reformy pro její příznivce znamenaly obnovu britské ekonomiky, pro její odpůrce významný sociální propad. Od poloviny devadesátých let v těchto změnách pokračoval Tony Blair a jeho nástupce Gordon Brown. Anglické království a Skotské království existovala jako dva oddělené nezávislé státy se svými vlastními panovníky a politickým uspořádáním již od 9. století. Knížectví velšské se dostalo pod nadvládu anglických králů roku 1284. Podle Zákona o unii z roku 1707 se Anglie (včetně Walesu) a Skotsko, jež byly od roku 1603 spojeny personální unií, sjednotily do politické unie ve formě jednotného Království Velké Británie.
Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.
Severní atlantické pobřeží: ostré zimy s klidnými léty (trošku chladnějšími). Teplotní rekordy: Bilbao 42.0 °C, La Coruña 37.6 °C, Gijón 36.4 °C. Nejnižší teploty: Bilbao -8.6 °C, Oviedo -6.0 °C, Gijon a La Coruña -4.8 °C.
Hodně Španělů žije v západní Evropě, především ve Francii, SRN a Švýcarsku, dále v USA, Kanadě, latinskoamerických zemích a v Maroku. Španělská kolonie je i v České republice; vznikala v období občanské války (1936 – 1939) a po ní. Naopak ve Španělsku žije početná kolonie Maročanů, Latinoameričanů, Afričanů černé pleti, Číňanů, Rumunů, a dalších přistěhovalců, včetně několika stovek Čechů. Přirozený demografický růst je nízký, přírůstky obyvatelstva tvoří imigranti (viz níže). S ohledem na rozlohu země a další vlivy u obyvatel existují určité rozdíly fyziologické, charakterové, náboženské, jazykové i ve všeobecném vzdělání.
Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny (španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostrovy.
Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula.
Podle sčítání lidu z roku 2001 v Chorvatsku žije 4 437 460 obyvatel, z nichž je 2 301 560 žen a 2 135 900 mužů. Průměrný věk je 39,3 (muži 37,5, ženy 41,0). Průměrná délka života je 75 let, gramotných je 98.5% obyvatel. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva: 0,40 % v roce 1992 (z 0,82 % v r. 1948).
Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula.
Podle sčítání lidu z roku 2001 v Chorvatsku žije 4 437 460 obyvatel, z nichž je 2 301 560 žen a 2 135 900 mužů. Průměrný věk je 39,3 (muži 37,5, ženy 41,0). Průměrná délka života je 75 let, gramotných je 98.5% obyvatel. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva: 0,40 % v roce 1992 (z 0,82 % v r. 1948).
Za posledních několik let se ekonomika stabilně zlepšovala tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD (550 000 Kč, měsíčně 46 000 Kč). Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Nejen to, Řecko nyní figuruje jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pakistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10 % celkového počtu obyvatel.
Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy, ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování Řeků bylo opuštění plání řeckého poloostrova a znovuosídlení se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na poloostrově stejně jako na některých ostrovech, si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.
Řecko, oficiálně Helénská republika (řecky Ελλάδα nebo Ελλάς), je stát ležící v jihovýchodní Evropě na jihu Balkánského poloostrova a rozkládající se na ostrovech v Egejském, Středozemním a Jónském moři. Jeho sousedy jsou Albánie, bývalá jugoslávská republika Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Uředním jazykem je řečtina.
Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO. V letech 1967 – 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství.