SMS soutěže o ceny
Se začátkem panování třetí dynastie se v Egyptě začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. Kr.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm. Egypt je prezidentskou republikou. Vládu si od roku 1978 drží Národní demokratická strana. Současným prezidentem je Muhammad Husní Mubarak (od 1981). Do 454 členného parlamentu se volí jednou za 5 let. Významným opozičním hnutím je Muslimské bratrstvo. Se začátkem panování třetí dynastie se v Egyptě začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. Kr.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm.
Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Egypt je známý především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu.
Pro milovníky divoké a exotické přírody a dobrodruhy pak Tunisko představuje úplný ráj. Výlety na velbloudech do pouště, projížďky džípem, skalnaté masívy pohoří Atlas, horské oázy se zelení palmových listů, solná jezera, atd. Většina těchto zajímavých míst se ale nachází až více ve vnitrozemí. Bude proto potřeba se za nimi vydat.
Politický systém je prezidentský, s teprve druhým prezidentem. V Tunisku neexistuje demokracie v evropském smyslu slova, jde o policejní stát. Protože je Tunisko arabský stát v mezinárodní politice velmi umírněný, je faktická diktatura vládnoucí strany mezinárodním společenstvím téměř bezvýhradně tolerována. Tuniskou měnou je tuniský dinár (TD) dělený na tisíc milimů. Tuniský dinár není volně směnitelný.
Země leží ve směru poledníků. Znamená to, že počasí v Tunisku může být velice kolísavé s velkými výraznými rozdíly teplot mezi nocí a dnem. Na severu jsou změny v teplotách méně drastické než na jihu, kde se rozkládá Sahara. Tam se teploty přes den mohou vyšplhat až ke 40°C a noční se blížit k bodu mrazu nebo jej i překročit. Zemědělství je zdrojem obživy pro asi 20 % obyvatel. Pěstuje se pšenice, ječmen, olivy, rajčata, melouny, citrusy. Významný je rybolov a chov ovcí. Z nerostných surovin je nejvýznamnější těžba fosfátů, ropy, zemního plynu a soli. Mezi významná průmyslová odvětví patří potravinářství, petrochemie, průmysl chemický, textilní a hutnický. Podnebí se v Tunisku mění ze severu k jihu. Pobřeží Tuniska má letní teploty příjemně teplé (kolem 33 °C). Vnitrozemí Tuniska je horké, na jihu na Sahaře je až 50 °C ve stínu. Nejlepší měsíce pro návštěvu jsou: 2.polovina června-přelom září a října.
Kromě hlavního města Paříže (v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí) jsou největšími městy Marseille, Lyon, Lille, Toulouse, Nice a Nantes.
Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Tento výsledek změnil kriticky budoucí vývoj politiky Evropské Unie, stejně tak jako schopnost Francie setrvat na pozici vedoucího státu Evropy. Francie je dále členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je také vedoucím členem Mezinárodní Organizace Frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.
Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky CIA World Factbook, které pochází z neznámého zdroje, ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83–88 %, Islám 5–10 %, Protestantství 2 %, Židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané. Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. Toto vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích.
Dále podle statistiky OECD byla v r. 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).
Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově. Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem Campione d'Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře a Ligurské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členskou zemí Evropské unie a NATO. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřesení a erupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n.m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna).
Dopravní síť je hustá a kvalitní. Je zde celkem 6 500 km dálnic spojujících všechny oblasti země. Itálie má velkou námořní a leteckou flotilu (státní aerolinie Alitalia jsou členem SkyTeam stejně jako ČSA). Významné námořní přístavy jsou Janov (Genova), Livorno, Neapol (Napoli), Salerno, Reggio di Calabria, Palermo, Tarent (Taranto), Bari, Ancona a Terst (Trieste). Velká letiště jsou Řím-Fiumicino-Leonardo da Vinci, Milano-Malpensa a Palermo-Falcone. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. zemědělství se na celkovém hrubém národním produktu podílí jen asi 1%, ale je v něm zaměstnáno téměř 6% ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6% území, lesy 22,4% a louky a pastviny asi 15%. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intezifikované, zatímco na jihu latifundie.
Pouze asi 2 % populace pracují v zemědělství. Přesto je většina země intenzivně obhospodařována, aby zajišťovala potraviny jak pro domácí potřebu, tak i na vývoz. Rozlehlé oblasti úrodné půdy v jižní a východní Anglii produkují obilí, ovoce a zeleninu. Na zelených pastvinách západní Anglie se pase mléčný skot a na skotské a velšské vrchovině ovce. Většina starých lesů a lesních porostů byla v minulosti zničena, ale rozsáhlé rozlohy osázené jehličnany v současné době produkují dřevo pro stavebnictví a papírenství. Ze všech přístavů po celém pobřeží vyplouvají rybářské lodě a rybářská flotila Spojeného království je pátá největší v Evropské Unii. Panovník Spojeného království má rozsáhlé formální pravomoci, ale jeho role je především (ačkoliv ne výhradně) ceremoniální. Je integrálním elementem parlamentu a teoreticky mu právě on dává pravomoc scházet se a vytvářet zákony. Žádný parlamentní zákon nevejde v platnost, dokud není panovníkem podepsán. Od roku 1708 (na trůnu byla Anna Stuartovna), se však nestalo, že by byl nějaký zákon přijatý parlamentem panovníkem odmítnut. Ačkoliv bylo zrušení monarchie několikrát navrhováno, její popularita je stále vysoká a podpora pro vytvoření republiky se v populaci pohybuje pouze mezi 15 a 25%. Současná panovnice, královna Alžběta II., nastoupila na trůn v roce 1952, korunována byla v roce 1953.
Anglické království a Skotské království existovala jako dva oddělené nezávislé státy se svými vlastními panovníky a politickým uspořádáním již od 9. století. Knížectví velšské se dostalo pod nadvládu anglických králů roku 1284. Podle Zákona o unii z roku 1707 se Anglie (včetně Walesu) a Skotsko, jež byly od roku 1603 spojeny personální unií, sjednotily do politické unie ve formě jednotného Království Velké Británie. Po roce 1945 vzniká ve Velké Británii jeden z prvních komplexních sociálních a zdravotních systémů světa, zároveň do země v souvislosti s obnovou ekonomiky přicházejí lidé z celého Commonwealthu. Ačkoliv se hranice britského poválečného politického vlivu ukázaly v průběhu Suezské krize v roce 1956, díky výrazně rostoucímu vlivu angličtiny dál ovlivňuje světovou literaturu a kulturu. Po období stagnace a po ekonomickém propadu sedmdesátých let nastoupila do premiérského křesla Margaret Thatcherová, jejíž reformy pro její příznivce znamenaly obnovu britské ekonomiky, pro její odpůrce významný sociální propad. Od poloviny devadesátých let v těchto změnách pokračoval Tony Blair a jeho nástupce Gordon Brown.
Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi. Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.
Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny (španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostrovy.
V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.
Severní atlantické pobřeží: ostré zimy s klidnými léty (trošku chladnějšími). Teplotní rekordy: Bilbao 42.0 °C, La Coruña 37.6 °C, Gijón 36.4 °C. Nejnižší teploty: Bilbao -8.6 °C, Oviedo -6.0 °C, Gijon a La Coruña -4.8 °C.
Po skončení války, se Chorvatsko začalo silně zaměřovat na rozvoj turistiky, čímž došlo k oživení ekonomiky, díky přílivu zahraničních měn. Od roku 2000 se ekonomická situace znatelně lepší a roční růst HDP se pohybuje v rozmezí 4-6%. Velkou měrou se na ekonomickém růstu podílí spotřeba domácností a snadná dostupnost úvěrů. Inflace je pod kontrolou a Chorvatská měna stabilní. Přesto se Chorvatsko i nadále potýká s mnoha ekonomickými problémy. Je zde velká nezaměstnanost, která dosahuje hranice 12%. Dalším problémem je silně záporná bilance zahraničního obchodu a velká státní účast v hospodářství, díky neochotě vlád dát zelenou privatizacím větších podniků, což je i způsobeno odporem veřejnosti.
Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je nástupnický stát bývalé Jugoslávie, který se geograficky nachází na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb.
Chorvatsko je republikou v čele s prezidentem. Výkonnou moc zastávají prezident (volen na 5 let), předseda vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárnou moc: jednokomorový parlament (Sabor – 100-160 poslanců, 4leté volební období).
Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je nástupnický stát bývalé Jugoslávie, který se geograficky nachází na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb.
Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 4 miliony obyvatel). Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina.
Podle studie z ledna 2003 má Řecko 11 018 000 obyvatel (trvalých). Z těch žije 58,8 % na městských územích, přičemž jen 28,4 % žije ve venkovských oblastech. Obyvatelstvo dvou největších Řeckých měst – Atén a Thessaloniki – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Thessaloniki je to mírně přes 1 milion. Přestože celkový počet obyvatel pokračuje v růstu, Řecko čelí vážnému demografickému problému. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10 930 000 obyvatel, z nichž 760 000 bylo původu jiného než řeckého. Z tohoto důvodu se výše zmíněný průzkum trendem silně odlišuje od průzkumu uskutečněného pouze o dva roky dříve a následně vykazuje také negativní růst populace.
Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům v západní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci,delfíni i velké chobotnice včetně krakatice.
Malá část Řecka, poloostrov Athos (někdy se též uvadí jen hora Athos), je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je Athos pod patriarchátem Konstantinopole a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 fanatických mnichů, kteří tvrdohlavě oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi.